Am andern Tag war die Hochzeit. Während der Trauung hörte man die Braut weinen, es schien, als ahne sie ihr trauriges Schicksal voraus, während der Bräutigam, Herr Peter Salomon Curius, selbstbewußt und höhnisch lächelnd um sich blickte. Die Sache war die, daß es kein Geschöpf auf Gottes Erdboden gab, dem er sich nicht überlegen gefühlt hätte.
Als das Hochzeitsmahl zu Ende war, wurde Engelhart mit den andern Kindern ins Freie geschickt. Es war ein lieblicher Garten hinter dem Haus, voll Apfel- und Kirschenbäumen. In dem dumpfen Trieb aufzufallen, sonderte sich Engelhart von der Gesellschaft ab und schritt in einer den Erwachsenen abgelauschten Gangart in der Tiefe des Gartens hin und her. Was ihm unbewußt dabei vorgeschwebt hatte, geschah; die jüngste Cousine folgte ihm, stellte sich ihm gegenüber und blitzte ihn mit dunkeln Augen schweigend an. Nach einer Weile fragte Engelhart um ihren Namen, den er wohl schon einige Male gehört, aber nicht eigentlich begriffen hatte. Sie hieß Esmeralda, nach der Frau des Onkels Michael in Wien, und man rief sie Esmee. Dieser Umstand erweckte von neuem Engelharts prickelnde Eifersucht, und er fing an, prahlerische Reden zu führen. Der Lügengeist kam über ihn, zum Schluß stand er seinem wahnvollen Gerede machtlos gegenüber, und Esmee, die ihn verwundert angestarrt hatte, lief spöttisch lachend davon.
Um diese Zeit faßten seine Eltern den Beschluß, ihn, obwohl er zum pflichtmäßigen Schulbesuch noch ein Jahr Zeit hatte, in eine Vorbereitungsklasse zu schicken, die ein alter Lehrer namens Herschkamm leitete. Herr Ratgeber, der große Stücke auf Engelharts Begabung hielt und große Erwartungen von seiner Zukunft hegte, war ungeduldig, ihn in den Kreis des Lebens eintreten, von der Quelle des Wissens trinken zu sehen. Er dachte an seine eigne entbehrungs- und mühevolle Jugend. Noch in den ersten Jahren seiner Ehe liebte er gehaltvolle Gespräche und gute Bücher und bewahrte eine schwärmerische Achtung für alles, was ihm geistig versagt und durch äußerliche Umstände vorenthalten blieb. | Ten den se konala svatba. Během obřadu jsme slyšeli nevěstu plakat, zdálo se, jako by svůj smutný osud předem tušila, zatímco ženich, pan Peter Salomon Curius, se sebevědomě a s jízlivým úsměškem rozhlížel kolem sebe. Věc se měla tak, že na povrchu zemském se nenacházelo jediné stvoření, jemuž by se nebyl cítil nadřazený. Když skončila svatební hostina, poslali Engelharta s ostatními dětmi ven. Za domem byla rozkošná zahrada plná jabloní a třešní. Chtěl se pohroužit do svého temného transu, odpojil se tedy od společnosti a krokem, který odkoukal od dospělých, přecházel v hloubi zahrady sem a tam. Stalo se, co si nevědomky představoval. Přišla za ním nejmladší sestřenice, postavila se proti němu a tiše ho pozorovala svýma tmavýma očima. Engelhart se jí po chvíli zeptal na jméno, které už určitě několikrát musel slyšet, ale tak nějak ho nepochytil. Jmenovala se Esmeralda - podle ženy strýce Michaela z Vídně - a říkali jí Esmé. Tato okolnost zase vybudila Engelhartovu palčivou žárlivost, a tak začal vést vychloubačné řeči. Přemohl ho duch lži, stál tu nakonec bezmocný vůči svému blouznivému blábolení a Esmé, která na něj jen udiveně zírala, utekla s úsměškem pryč. Někdy v tu dobu se jeho rodiče rozhodli poslat ho, ačkoliv měl do povinné školní docházky ještě rok čas, do přípravné třídy, kterou vedl starý učitel jménem Herschkamm. Pan Ratgeber, jenž nedal dopustit na Engelhartovo nadání a hýčkal si velká očekávání od jeho budoucnosti, chtěl celý netrpělivý vidět, jak syn vstupuje do kruhu života, jak pije ze zdroje vědění. Vzpomínal na své vlastní mládí plné strádání a snahy. Ještě v prvních letech manželství miloval hlubokomyslné rozhovory a dobré knihy a zachoval si nadšenou úctu ke všemu, co ho duševně oslovovalo a čeho se vnější okolnosti nijak nemohly dotknout. |